Člověk se krásně unaví, nezpotí se a hlavně ho nebolí klouby. Tedy abych řekl pravdu zpočátku mě bolela ramena, ale to bylo proto, že jsem byl nedočkavý, málo ohleduplný ke svému tělu a nakládal jsem mu od začátku víc, než jsem měl. To už teď neplatí a já si krásně užívám třeba hodinového plavání.

Zatím se mi daří plavat tak jednou až dvakrát týdně, ale chci to posunout výš. Úplně se třesu na to, až budu chodit obden, nebo třeba denně. Nepříjemné pocity, které jsem míval na začátku, kdy jsem hledal ztracený styl, rytmus a dech jsou pryč. Dnes je pro mě plavání zase jako meditace. Sám se sebou, se svými myšlenkami, se svým dechem, a vodou. Živlem, který už není protivník a nestaví se na odpor, ale je z něj partner. Nechává mě klouzat po sobě i uvnitř a s každým dokončeným tempem mi něco nového o sobě sděluje.

Včera to bylo obzvlášť intenzivní sdělení o tom jak je otrávená z toho, jak s ní zacházíme. Otrávená a předávkovaná chlórem. Tím jedem, co ho používáme ve jménu pokroku proti sobě. Z každé návštěvy bazénu mám ukrutnou rýmu, které se vždy několik hodin zbavuji.